Blog

Okvětní plátky růží, pomalá hudba, hluboké smyslné pohledy. Myslíte si, že to není nic pro vás? Možná jen zatím nedokážete najít hranici mezi romantickými gesty a kýčovitými projevy čehosi, co se nazývá romantikou v béčkových amerických filmech.

Romantika, přes to, co se dnes povídá, není mrtvá. Pouze je potřeba vzkřísit její původní tvář. Nedělat z romantických projevů gesta bez duše, která jsou jen povrchní a nemají v sobě nic ze srdce.

Pořád mluvíme jen v náznacích, říkáte si. Jak tedy poznáme, co je co? Jaká gesta nebo projevy našeho partnera jsou kýčovitá a bez obsahu? A která vás naopak zahřejí u srdce?

Kýč:

·         Plyšová zvířátka, plyšová srdce, vlastně cokoli plyšového je po skončení dětství nepřijatelné a nevkusné.

·         Umělé květiny, které mají sloužit pro navození atmosféry, stejně tak jako umělé okvětní plátky růží, působí jako špatný vtip.

·         Pomalá hudba, tzv. ploužáky, které vám spíš mohou připadat jako soundtrack k pornofilmu.

·         Velké boxy s čokoládovými bonbóny, které se dají koupit v každém supermarketu.

Romantika:

·         Čerstvé květiny, ne za každou cenu růže, ale takové, které má vaše partnerka opravdu v lásce. Pokud si nejste jistí, které to jsou a v květinách se nevyznáte, stačí se zeptat její kamarádky nebo matky – určitě vám poradí.

·         Hudba, kterou má ráda vaše přítelkyně, ne za každou cenu radiové hity. Zkuste např. nějaký playlist na Spotify, o kterém víte, že se podobá tomu, co ráda poslouchá a u čeho se bude cítit příjemně.

·         Místo drahých čokolád z obchodu se zkuste překonat a něco jí vyrobit. Nejde o to, jak to bude vypadat, ale o to, že to bude od vás. Pokud potřebujete pomoct, poproste vaši sestru nebo matku – určitě vám rády pomohou.

·         Šperky. Šperky nikdy neomrzí, pokud přemýšlíte nad vhodným dárkem. Sáhněte po něčem decentním a vkusném, případně opět využijte vaši ženskou rodinnou poradnu.

·         Vyznání lásky. Co je víc než vyznání přímo od srdce. Zapomeňte na všechny filmové ohrané fráze, řekněte prostě to, co cítíte, vlastními slovy.

Okvětní plátky růží, pomalá hudba, hluboké smyslné pohledy. Myslíte si, že to není nic pro vás? Možná jen zatím nedokážete najít hranici mezi romantickými gesty a kýčovitými projevy čehosi, co se nazývá romantikou v béčkových amerických filmech.

Romantika, přes to, co se dnes povídá, není mrtvá. Pouze je potřeba vzkřísit její původní tvář. Nedělat z romantických projevů gesta bez duše, která jsou jen povrchní a nemají v sobě nic ze srdce.

Pořád mluvíme jen v náznacích, říkáte si. Jak tedy poznáme, co je co? Jaká gesta nebo projevy našeho partnera jsou kýčovitá a bez obsahu? A která vás naopak zahřejí u srdce?

Kýč:

·         Plyšová zvířátka, plyšová srdce, vlastně cokoli plyšového je po skončení dětství nepřijatelné a nevkusné.

·         Umělé květiny, které mají sloužit pro navození atmosféry, stejně tak jako umělé okvětní plátky růží, působí jako špatný vtip.

·         Pomalá hudba, tzv. ploužáky, které vám spíš mohou připadat jako soundtrack k pornofilmu.

·         Velké boxy s čokoládovými bonbóny, které se dají koupit v každém supermarketu.

Romantika:

·         Čerstvé květiny, ne za každou cenu růže, ale takové, které má vaše partnerka opravdu v lásce. Pokud si nejste jistí, které to jsou a v květinách se nevyznáte, stačí se zeptat její kamarádky nebo matky – určitě vám poradí.

·         Hudba, kterou má ráda vaše přítelkyně, ne za každou cenu radiové hity. Zkuste např. nějaký playlist na Spotify, o kterém víte, že se podobá tomu, co ráda poslouchá a u čeho se bude cítit příjemně.

·         Místo drahých čokolád z obchodu se zkuste překonat a něco jí vyrobit. Nejde o to, jak to bude vypadat, ale o to, že to bude od vás. Pokud potřebujete pomoct, poproste vaši sestru nebo matku – určitě vám rády pomohou.

·         Šperky. Šperky nikdy neomrzí, pokud přemýšlíte nad vhodným dárkem. Sáhněte po něčem decentním a vkusném, případně opět využijte vaši ženskou rodinnou poradnu.

·         Vyznání lásky. Co je víc než vyznání přímo od srdce. Zapomeňte na všechny filmové ohrané fráze, řekněte prostě to, co cítíte, vlastními slovy.

Dnes a denně řeší rodiče ve školkách, základních školách a středních školách šikanu. Ano, slyšíte správně, toto nenávistné chování začíná již v mateřských školách. Proč tomu tak je? Jak je možné, že se s dětí stávají agresoři a svou agresi si vybíjejí na svých spolužácích, kamarádech? Jak by to měli rodiče agresora a rodiče dítěte, kterému je ubližováno, řešit? Jak se k tomuto problému staví učitelky a vedoucí těchto vzdělávacích institucí?

První rada zní: mluvte se svými dětmi, nenechávejte je žít ve svém vlastním pomyslném světě, kdy ani nevíte, co se jim honí v těch jejich hlavičkách. Pokud nebudou mít pocit, že jim nasloucháte, přestanou se Vám svěřovat a pak pro Vás bude mnohem těžší jakýkoliv problém zjistit.

Když se podíváme na naše nejmenší, kteří navštěvují mateřské školky, tam je potřeba zbystřit okamžitě, pokud si dítě začne stěžovat na to, že mu někdo ubližuje. Okamžitě běže konzultovat s paní učitelkou nebo panem učitelem, abyste zjistili, jak daná situace probíhá. V případě, že Vám učitelka problém potvrdí, chtějte mluvit s rodiči. Dozvíte se, jak se k tomu staví oni.

U našich nejmenších se ale potřeba zasáhnout okamžitě. Žádné fyzické kontakty by neměly být tolerovány a paní učitelky/páni učitelé by měli zabránit každé takové roztržce, pokud tomu tak neudělají, je potřeba se obrátit přímo na vedoucí dané instituce.

Před násilím ve školních zařízeních nelze zavírat oči, je potřeba ho zakazovat hned v samém začátku. Děti spolu mohou diskutovat, gestikulovat, hádat se, mohou plakat, mohou křičet, mohou od sebe utíkat, ale nesmí na sobě využívat jakékoliv fyzické násilí.

Je smutné, že jsou děti, které se takto brání, že existují takoví jedinci, kteří, když jsou ve stresové situaci, ji nejsou schopný zvládnout jiným způsobem, než že zaútočí na nejbližšího jedince. Pokud se takováto negativní reakce opakuje, je určitě nezbytné kontaktovat psychologa, který agresora prohlédne, promluví si s ním a zjistí, co je u něho spouštěč tohoto násilného projevu.

Úkolem personálu, rodičů je maximálně chránit šikanované dítko a také poskytnout pomoc a péči agresorovi.

Dnes a denně řeší rodiče ve školkách, základních školách a středních školách šikanu. Ano, slyšíte správně, toto nenávistné chování začíná již v mateřských školách. Proč tomu tak je? Jak je možné, že se s dětí stávají agresoři a svou agresi si vybíjejí na svých spolužácích, kamarádech? Jak by to měli rodiče agresora a rodiče dítěte, kterému je ubližováno, řešit? Jak se k tomuto problému staví učitelky a vedoucí těchto vzdělávacích institucí?

První rada zní: mluvte se svými dětmi, nenechávejte je žít ve svém vlastním pomyslném světě, kdy ani nevíte, co se jim honí v těch jejich hlavičkách. Pokud nebudou mít pocit, že jim nasloucháte, přestanou se Vám svěřovat a pak pro Vás bude mnohem těžší jakýkoliv problém zjistit.

Když se podíváme na naše nejmenší, kteří navštěvují mateřské školky, tam je potřeba zbystřit okamžitě, pokud si dítě začne stěžovat na to, že mu někdo ubližuje. Okamžitě běže konzultovat s paní učitelkou nebo panem učitelem, abyste zjistili, jak daná situace probíhá. V případě, že Vám učitelka problém potvrdí, chtějte mluvit s rodiči. Dozvíte se, jak se k tomu staví oni.

U našich nejmenších se ale potřeba zasáhnout okamžitě. Žádné fyzické kontakty by neměly být tolerovány a paní učitelky/páni učitelé by měli zabránit každé takové roztržce, pokud tomu tak neudělají, je potřeba se obrátit přímo na vedoucí dané instituce.

Před násilím ve školních zařízeních nelze zavírat oči, je potřeba ho zakazovat hned v samém začátku. Děti spolu mohou diskutovat, gestikulovat, hádat se, mohou plakat, mohou křičet, mohou od sebe utíkat, ale nesmí na sobě využívat jakékoliv fyzické násilí.

Je smutné, že jsou děti, které se takto brání, že existují takoví jedinci, kteří, když jsou ve stresové situaci, ji nejsou schopný zvládnout jiným způsobem, než že zaútočí na nejbližšího jedince. Pokud se takováto negativní reakce opakuje, je určitě nezbytné kontaktovat psychologa, který agresora prohlédne, promluví si s ním a zjistí, co je u něho spouštěč tohoto násilného projevu.

Úkolem personálu, rodičů je maximálně chránit šikanované dítko a také poskytnout pomoc a péči agresorovi.

Dnes a denně řeší rodiče ve školkách, základních školách a středních školách šikanu. Ano, slyšíte správně, toto nenávistné chování začíná již v mateřských školách. Proč tomu tak je? Jak je možné, že se s dětí stávají agresoři a svou agresi si vybíjejí na svých spolužácích, kamarádech? Jak by to měli rodiče agresora a rodiče dítěte, kterému je ubližováno, řešit? Jak se k tomuto problému staví učitelky a vedoucí těchto vzdělávacích institucí?

První rada zní: mluvte se svými dětmi, nenechávejte je žít ve svém vlastním pomyslném světě, kdy ani nevíte, co se jim honí v těch jejich hlavičkách. Pokud nebudou mít pocit, že jim nasloucháte, přestanou se Vám svěřovat a pak pro Vás bude mnohem těžší jakýkoliv problém zjistit.

Když se podíváme na naše nejmenší, kteří navštěvují mateřské školky, tam je potřeba zbystřit okamžitě, pokud si dítě začne stěžovat na to, že mu někdo ubližuje. Okamžitě běže konzultovat s paní učitelkou nebo panem učitelem, abyste zjistili, jak daná situace probíhá. V případě, že Vám učitelka problém potvrdí, chtějte mluvit s rodiči. Dozvíte se, jak se k tomu staví oni.

U našich nejmenších se ale potřeba zasáhnout okamžitě. Žádné fyzické kontakty by neměly být tolerovány a paní učitelky/páni učitelé by měli zabránit každé takové roztržce, pokud tomu tak neudělají, je potřeba se obrátit přímo na vedoucí dané instituce.

Před násilím ve školních zařízeních nelze zavírat oči, je potřeba ho zakazovat hned v samém začátku. Děti spolu mohou diskutovat, gestikulovat, hádat se, mohou plakat, mohou křičet, mohou od sebe utíkat, ale nesmí na sobě využívat jakékoliv fyzické násilí.

Je smutné, že jsou děti, které se takto brání, že existují takoví jedinci, kteří, když jsou ve stresové situaci, ji nejsou schopný zvládnout jiným způsobem, než že zaútočí na nejbližšího jedince. Pokud se takováto negativní reakce opakuje, je určitě nezbytné kontaktovat psychologa, který agresora prohlédne, promluví si s ním a zjistí, co je u něho spouštěč tohoto násilného projevu.

Úkolem personálu, rodičů je maximálně chránit šikanované dítko a také poskytnout pomoc a péči agresorovi.

Dnes a denně řeší rodiče ve školkách, základních školách a středních školách šikanu. Ano, slyšíte správně, toto nenávistné chování začíná již v mateřských školách. Proč tomu tak je? Jak je možné, že se s dětí stávají agresoři a svou agresi si vybíjejí na svých spolužácích, kamarádech? Jak by to měli rodiče agresora a rodiče dítěte, kterému je ubližováno, řešit? Jak se k tomuto problému staví učitelky a vedoucí těchto vzdělávacích institucí?

První rada zní: mluvte se svými dětmi, nenechávejte je žít ve svém vlastním pomyslném světě, kdy ani nevíte, co se jim honí v těch jejich hlavičkách. Pokud nebudou mít pocit, že jim nasloucháte, přestanou se Vám svěřovat a pak pro Vás bude mnohem těžší jakýkoliv problém zjistit.

Když se podíváme na naše nejmenší, kteří navštěvují mateřské školky, tam je potřeba zbystřit okamžitě, pokud si dítě začne stěžovat na to, že mu někdo ubližuje. Okamžitě běže konzultovat s paní učitelkou nebo panem učitelem, abyste zjistili, jak daná situace probíhá. V případě, že Vám učitelka problém potvrdí, chtějte mluvit s rodiči. Dozvíte se, jak se k tomu staví oni.

U našich nejmenších se ale potřeba zasáhnout okamžitě. Žádné fyzické kontakty by neměly být tolerovány a paní učitelky/páni učitelé by měli zabránit každé takové roztržce, pokud tomu tak neudělají, je potřeba se obrátit přímo na vedoucí dané instituce.

Před násilím ve školních zařízeních nelze zavírat oči, je potřeba ho zakazovat hned v samém začátku. Děti spolu mohou diskutovat, gestikulovat, hádat se, mohou plakat, mohou křičet, mohou od sebe utíkat, ale nesmí na sobě využívat jakékoliv fyzické násilí.

Je smutné, že jsou děti, které se takto brání, že existují takoví jedinci, kteří, když jsou ve stresové situaci, ji nejsou schopný zvládnout jiným způsobem, než že zaútočí na nejbližšího jedince. Pokud se takováto negativní reakce opakuje, je určitě nezbytné kontaktovat psychologa, který agresora prohlédne, promluví si s ním a zjistí, co je u něho spouštěč tohoto násilného projevu.

Úkolem personálu, rodičů je maximálně chránit šikanované dítko a také poskytnout pomoc a péči agresorovi.

Dnes a denně řeší rodiče ve školkách, základních školách a středních školách šikanu. Ano, slyšíte správně, toto nenávistné chování začíná již v mateřských školách. Proč tomu tak je? Jak je možné, že se s dětí stávají agresoři a svou agresi si vybíjejí na svých spolužácích, kamarádech? Jak by to měli rodiče agresora a rodiče dítěte, kterému je ubližováno, řešit? Jak se k tomuto problému staví učitelky a vedoucí těchto vzdělávacích institucí?

První rada zní: mluvte se svými dětmi, nenechávejte je žít ve svém vlastním pomyslném světě, kdy ani nevíte, co se jim honí v těch jejich hlavičkách. Pokud nebudou mít pocit, že jim nasloucháte, přestanou se Vám svěřovat a pak pro Vás bude mnohem těžší jakýkoliv problém zjistit.

Když se podíváme na naše nejmenší, kteří navštěvují mateřské školky, tam je potřeba zbystřit okamžitě, pokud si dítě začne stěžovat na to, že mu někdo ubližuje. Okamžitě běže konzultovat s paní učitelkou nebo panem učitelem, abyste zjistili, jak daná situace probíhá. V případě, že Vám učitelka problém potvrdí, chtějte mluvit s rodiči. Dozvíte se, jak se k tomu staví oni.

U našich nejmenších se ale potřeba zasáhnout okamžitě. Žádné fyzické kontakty by neměly být tolerovány a paní učitelky/páni učitelé by měli zabránit každé takové roztržce, pokud tomu tak neudělají, je potřeba se obrátit přímo na vedoucí dané instituce.

Před násilím ve školních zařízeních nelze zavírat oči, je potřeba ho zakazovat hned v samém začátku. Děti spolu mohou diskutovat, gestikulovat, hádat se, mohou plakat, mohou křičet, mohou od sebe utíkat, ale nesmí na sobě využívat jakékoliv fyzické násilí.

Je smutné, že jsou děti, které se takto brání, že existují takoví jedinci, kteří, když jsou ve stresové situaci, ji nejsou schopný zvládnout jiným způsobem, než že zaútočí na nejbližšího jedince. Pokud se takováto negativní reakce opakuje, je určitě nezbytné kontaktovat psychologa, který agresora prohlédne, promluví si s ním a zjistí, co je u něho spouštěč tohoto násilného projevu.

Úkolem personálu, rodičů je maximálně chránit šikanované dítko a také poskytnout pomoc a péči agresorovi.

Dnes a denně řeší rodiče ve školkách, základních školách a středních školách šikanu. Ano, slyšíte správně, toto nenávistné chování začíná již v mateřských školách. Proč tomu tak je? Jak je možné, že se s dětí stávají agresoři a svou agresi si vybíjejí na svých spolužácích, kamarádech? Jak by to měli rodiče agresora a rodiče dítěte, kterému je ubližováno, řešit? Jak se k tomuto problému staví učitelky a vedoucí těchto vzdělávacích institucí?

První rada zní: mluvte se svými dětmi, nenechávejte je žít ve svém vlastním pomyslném světě, kdy ani nevíte, co se jim honí v těch jejich hlavičkách. Pokud nebudou mít pocit, že jim nasloucháte, přestanou se Vám svěřovat a pak pro Vás bude mnohem těžší jakýkoliv problém zjistit.

Když se podíváme na naše nejmenší, kteří navštěvují mateřské školky, tam je potřeba zbystřit okamžitě, pokud si dítě začne stěžovat na to, že mu někdo ubližuje. Okamžitě běže konzultovat s paní učitelkou nebo panem učitelem, abyste zjistili, jak daná situace probíhá. V případě, že Vám učitelka problém potvrdí, chtějte mluvit s rodiči. Dozvíte se, jak se k tomu staví oni.

U našich nejmenších se ale potřeba zasáhnout okamžitě. Žádné fyzické kontakty by neměly být tolerovány a paní učitelky/páni učitelé by měli zabránit každé takové roztržce, pokud tomu tak neudělají, je potřeba se obrátit přímo na vedoucí dané instituce.

Před násilím ve školních zařízeních nelze zavírat oči, je potřeba ho zakazovat hned v samém začátku. Děti spolu mohou diskutovat, gestikulovat, hádat se, mohou plakat, mohou křičet, mohou od sebe utíkat, ale nesmí na sobě využívat jakékoliv fyzické násilí.

Je smutné, že jsou děti, které se takto brání, že existují takoví jedinci, kteří, když jsou ve stresové situaci, ji nejsou schopný zvládnout jiným způsobem, než že zaútočí na nejbližšího jedince. Pokud se takováto negativní reakce opakuje, je určitě nezbytné kontaktovat psychologa, který agresora prohlédne, promluví si s ním a zjistí, co je u něho spouštěč tohoto násilného projevu.

Úkolem personálu, rodičů je maximálně chránit šikanované dítko a také poskytnout pomoc a péči agresorovi.

Dnes a denně řeší rodiče ve školkách, základních školách a středních školách šikanu. Ano, slyšíte správně, toto nenávistné chování začíná již v mateřských školách. Proč tomu tak je? Jak je možné, že se s dětí stávají agresoři a svou agresi si vybíjejí na svých spolužácích, kamarádech? Jak by to měli rodiče agresora a rodiče dítěte, kterému je ubližováno, řešit? Jak se k tomuto problému staví učitelky a vedoucí těchto vzdělávacích institucí?

První rada zní: mluvte se svými dětmi, nenechávejte je žít ve svém vlastním pomyslném světě, kdy ani nevíte, co se jim honí v těch jejich hlavičkách. Pokud nebudou mít pocit, že jim nasloucháte, přestanou se Vám svěřovat a pak pro Vás bude mnohem těžší jakýkoliv problém zjistit.

Když se podíváme na naše nejmenší, kteří navštěvují mateřské školky, tam je potřeba zbystřit okamžitě, pokud si dítě začne stěžovat na to, že mu někdo ubližuje. Okamžitě běže konzultovat s paní učitelkou nebo panem učitelem, abyste zjistili, jak daná situace probíhá. V případě, že Vám učitelka problém potvrdí, chtějte mluvit s rodiči. Dozvíte se, jak se k tomu staví oni.

U našich nejmenších se ale potřeba zasáhnout okamžitě. Žádné fyzické kontakty by neměly být tolerovány a paní učitelky/páni učitelé by měli zabránit každé takové roztržce, pokud tomu tak neudělají, je potřeba se obrátit přímo na vedoucí dané instituce.

Před násilím ve školních zařízeních nelze zavírat oči, je potřeba ho zakazovat hned v samém začátku. Děti spolu mohou diskutovat, gestikulovat, hádat se, mohou plakat, mohou křičet, mohou od sebe utíkat, ale nesmí na sobě využívat jakékoliv fyzické násilí.

Je smutné, že jsou děti, které se takto brání, že existují takoví jedinci, kteří, když jsou ve stresové situaci, ji nejsou schopný zvládnout jiným způsobem, než že zaútočí na nejbližšího jedince. Pokud se takováto negativní reakce opakuje, je určitě nezbytné kontaktovat psychologa, který agresora prohlédne, promluví si s ním a zjistí, co je u něho spouštěč tohoto násilného projevu.

Úkolem personálu, rodičů je maximálně chránit šikanované dítko a také poskytnout pomoc a péči agresorovi.

Dnes a denně řeší rodiče ve školkách, základních školách a středních školách šikanu. Ano, slyšíte správně, toto nenávistné chování začíná již v mateřských školách. Proč tomu tak je? Jak je možné, že se s dětí stávají agresoři a svou agresi si vybíjejí na svých spolužácích, kamarádech? Jak by to měli rodiče agresora a rodiče dítěte, kterému je ubližováno, řešit? Jak se k tomuto problému staví učitelky a vedoucí těchto vzdělávacích institucí?

První rada zní: mluvte se svými dětmi, nenechávejte je žít ve svém vlastním pomyslném světě, kdy ani nevíte, co se jim honí v těch jejich hlavičkách. Pokud nebudou mít pocit, že jim nasloucháte, přestanou se Vám svěřovat a pak pro Vás bude mnohem těžší jakýkoliv problém zjistit.

Když se podíváme na naše nejmenší, kteří navštěvují mateřské školky, tam je potřeba zbystřit okamžitě, pokud si dítě začne stěžovat na to, že mu někdo ubližuje. Okamžitě běže konzultovat s paní učitelkou nebo panem učitelem, abyste zjistili, jak daná situace probíhá. V případě, že Vám učitelka problém potvrdí, chtějte mluvit s rodiči. Dozvíte se, jak se k tomu staví oni.

U našich nejmenších se ale potřeba zasáhnout okamžitě. Žádné fyzické kontakty by neměly být tolerovány a paní učitelky/páni učitelé by měli zabránit každé takové roztržce, pokud tomu tak neudělají, je potřeba se obrátit přímo na vedoucí dané instituce.

Před násilím ve školních zařízeních nelze zavírat oči, je potřeba ho zakazovat hned v samém začátku. Děti spolu mohou diskutovat, gestikulovat, hádat se, mohou plakat, mohou křičet, mohou od sebe utíkat, ale nesmí na sobě využívat jakékoliv fyzické násilí.

Je smutné, že jsou děti, které se takto brání, že existují takoví jedinci, kteří, když jsou ve stresové situaci, ji nejsou schopný zvládnout jiným způsobem, než že zaútočí na nejbližšího jedince. Pokud se takováto negativní reakce opakuje, je určitě nezbytné kontaktovat psychologa, který agresora prohlédne, promluví si s ním a zjistí, co je u něho spouštěč tohoto násilného projevu.

Úkolem personálu, rodičů je maximálně chránit šikanované dítko a také poskytnout pomoc a péči agresorovi.